Máme to v rodině. Co z toho opravdu vyplýva?Genetika cukrovky mezi mýtem a klinickou realitou 

Popularizačně-odborný přehled o tom, kdy má rodinná anamnéza „diabetes" praktický důsledek, kdy stačí prevence a kdy má smysl genetické vyšetření.

1. V rodině je cukrovka. Co to znamená pro mě?

V jedné evropské rodině se diabetes objevil u několika příbuzných. Na první pohled to vypadalo jako jedna rodinná choroba. Když však lékaři jednotlivé členy rodiny vyšetřili podrobněji, ukázalo se něco složitějšího.

U 30-leté ženy, která během těhotenství potřebovala inzulin a po porodu jí přetrvávala zvýšená glykemie, genetické vyšetření potvrdilo mírnou monogenní formu diabetu, konkrétně GCK-MODY. Stejnou příčinu měla i její sestra. Dcera této sestry však měla od útlého kojeneckého věku permanentní neonatální diabetes způsobený bialelickými inaktivujícími variantami GCK v trans, tedy závažnější molekulární kombinací v témže genu. A u dalších tří členů rodiny se naopak potvrdil diabetes 1. typu.

Rodinná anamnéza tedy zněla jako jedna diagnóza. Ve skutečnosti se v ní skrývaly tři odlišné příčiny hyperglykemie, a každá z nich vyžadovala jiný klinický pohled [1].

Takový příběh však neznamená, že každý, kdo má rodiče s diabetem, potřebuje genetický test. Znamená něco přesnějšího: abychom věděli, co rodinná anamnéza znamená, musíme vědět, o jaký diabetes jde.

Diabetes patří mezi nejčastější chronická onemocnění v Česku i na Slovensku. Podle Národního zdravotnického informačního portálu s ním v České republice žije přibližně každý desátý člověk a ve většině případů jde o diabetes 2. typu [2]. Na Slovensku bylo na konci roku 2024 v diabetologických ambulancích sledováno 348 362 lidí s diabetem, z toho přibližně 90,9 procenta mělo diabetes 2. typu a 7,6 procenta diabetes 1. typu; ostatní formy byly početně menší [3]. Tato národní data vycházejí z rozdílných administrativních a epidemiologických zdrojů, proto slouží především k ilustraci rozsahu problému, ne k přímému mezinárodnímu porovnávání podílů jednotlivých typů diabetu. Právě tyto méně časté formy však mohou mít odlišnou příčinu, jiný průběh a někdy i jinou léčbu.

Pro člověka, který slyší, že „cukrovku máme v rodině", proto není nejdůležitější jen to, kolik příbuzných má diagnózu diabetes. Důležité je vědět, jaký typ diabetu se v rodině vyskytuje a zda byl vůbec správně rozpoznán.

2. „Cukrovka" není jedna diagnóza

Pod jedním pojmem se skrývá několik onemocnění. Mají odlišný mechanismus, odlišný genetický příspěvek a odlišnou klinickou akčnost genetického testu. Níže jsou kategorie, se kterými se v praxi setkáváme nejčastěji.

Tabulka 1. Pět kategorií diabetu a co u nich genetika může přinést

Kategorie	Dominantní mechanismus	Kdy genetika nejčastěji pomáhá	Co může změnit
Diabetes 1. typu (včetně pomalu progredující autoimunitní formy, v literatuře LADA)	Autoimunitní poškození beta-buněk pankreatu	Rutinním DNA testem zpravidla ne; význam má klinický kontext a vyšetření ostrůvkových autoprotilátek	Správné rozpoznání autoimunitního mechanismu a bezpečné vedení léčby
Diabetes 2. typu	Polygenní predispozice, inzulinová rezistence a porucha sekrece inzulinu	Při běžném fenotypu zpravidla ne genetickým testem	Prevence a léčba podle klinických rizikových faktorů
MODY a jiné monogenní formy diabetu	Patogenní varianta v jednom genu (například HNF1A, HNF4A, GCK, HNF1B)	Mladší věk při diagnóze, netypický fenotyp, negativní autoprotilátky, zachovaná vlastní tvorba inzulinu, rodinný vzor	Někdy zásadní změna léčby a cílené vyšetření příbuzných
Neonatální diabetes	Nejčastěji monogenní příčina (KCNJ11, ABCC8, INS a další)	Diabetes diagnostikovaný před 6. měsícem života	U některých příčin změna z inzulinu na tabletovou léčbu sulfonylureou
Mitochondriální nebo syndromový diabetes	Mitochondriální varianta nebo širší syndrom	Diabetes s poruchou sluchu, onemocněním ledvin, neurologickými, zrakovými nebo lipodystrofickými projevy	Cílené sledování komplikací, rodinné poradenství a někdy změna diagnostického či léčebného postupu

Termín LADA (Latent Autoimmune Diabetes in Adults) se v klinické praxi používá pro pomalu progredující autoimunitní formu, která se objeví v dospělosti a zpočátku může připomínat diabetes 2. typu. Přítomnost ostrůvkových autoprotilátek však upozorňuje na postupující autoimunitní ztrátu vlastní tvorby inzulinu [4]. Klasifikačně LADA patří pod diabetes 1. typu, ne jako samostatná genetická kategorie.

Klíčové poselství této kapitoly. Rodinná anamnéza „diabetes" není jedna informace. Až když víme, jaký typ diabetu je v rodině, a zda jej vůbec někdo klasifikoval správně, dokážeme říct, co z toho vyplývá pro příbuzné.

3. Rodinná anamnéza: kdy je to signál?

V praxi rodinná anamnéza „cukrovka" vede ke třem různým praktickým výstupům. To, kam čtenář směřuje, závisí na tom, jaký typ diabetu má příbuzný a v jakém kontextu se objevil.

Scénář 1. Běžné zvýšené riziko diabetu 2. typu

Jde o častou situaci, kdy se diabetes objeví ve středním nebo vyšším věku v obraze klinicky kompatibilním s diabetem 2. typu, často spolu s metabolickými rizikovými faktory včetně nadváhy nebo obezity. Obezita však není diagnostické kritérium diabetu 2. typu a její nepřítomnost atypický diabetes nevylučuje. Rodinná anamnéza zvyšuje riziko, ale není rozsudek. V této situaci nemá smysl komerční test objednaný bez klinické indikace. Smysl má preventivní návštěva u lékaře, metabolický skríning nastavený podle věku, hmotnosti, rodinné anamnézy a předchozích výsledků, a systematická práce s ovlivnitelnými rizikovými faktory.

Scénář 2. Podezření na autoimunitní diabetes v rodině

Příbuzným prvního stupně člověka s diabetem 1. typu má být podle současných mezinárodních doporučení nabídnut skríning ostrůvkových autoprotilátek (proti GAD, IA-2 a ZnT8 a u osob dosud neléčených inzulinem také proti inzulinu, IAA), pokud je zajištěno odborné potvrzení výsledku a následné sledování [5,17]. Při pozitivním výsledku je důležité, kolik autoprotilátek se potvrdí, zda přetrvávají i ve druhém vzorku a zda se objevují známky poruchy metabolismu glukózy [18]. Dostupnost organizovaného skríningu, intervaly sledování a možnosti následné péče se mezi zeměmi a pracovišti liší; konkrétní cesta a frekvence proto vždy závisí na lokálním systému a musí být spojena s odborným follow-up.

Scénář 3. Podezření na monogenní nebo syndromový diabetes

Zde je klinická akčnost genetiky nejvyšší. Tehdy má smysl genetická konzultace nebo diabetologické pracoviště se zkušeností s monogenním diabetem [6]. V praxi může první posouzení zajistit diabetolog nebo ambulance klinické genetiky; při podezření na monogenní diabetes je vhodné, aby se do rozhodování zapojilo pracoviště se zkušeností s jeho diagnostikou. Konkrétní cesta se může mezi regiony a zdravotnickými zařízeními lišit.

Kdy se vyplatí myslet na monogenní nebo syndromový diabetes

Následující znaky zvyšují podezření, ne potvrzují diagnózu [6]:

1. Diabetes diagnostikovaný v prvních šesti měsících života je jasnou indikací genetického vyšetření. Monogenní příčinu je vhodné zvážit také při diagnóze mezi 6. a 12. měsícem, zejména při negativních ostrůvkových autoprotilátkách nebo dalších atypických znacích.
2. Diabetes diagnostikovaný v mladším věku, zejména před 25. rokem, s netypickým obrazem pro diabetes 1. i 2. typu.
3. Diabetes u rodiče a dalších příbuzných v po sobě jdoucích generacích; jde o vzor typický pro autozomálně dominantní dědičnost. Při potvrzené heterozygotní autozomálně dominantní formě má každé biologické dítě nositele obvykle 50procentní pravděpodobnost zdědění dané varianty. Toto pravidlo neplatí stejně pro všechny genetické formy diabetu (například pro mitochondriální, recesivní nebo de novo varianty) a samotné zdědění varianty nemusí přesně předpovědět věk manifestace ani průběh onemocnění.
4. Diabetes s přenosem po mateřské linii spolu s poruchou sluchu, což může upozornit na MIDD (mitochondriální diabetes s poruchou sluchu). U mitochondriálních variant může být klinický projev i riziko pro příbuzné proměnlivé, mimo jiné pro rozdílný podíl varianty v jednotlivých tkáních; interpretace proto patří do genetického poradenství.
5. Diabetes spolu s vrozeným nebo strukturálním onemocněním ledvin, zejména s renálními cystami, může upozornit i na HNF1B-asociované onemocnění. Jde však o jeden z možných klinických scénářů, který vyžaduje širší nefrologické, diabetologické a podle potřeby genetické posouzení.
6. Podezření zvyšují například diabetes s progresivní atrofií optiku či diabetes insipidus (Wolframův syndrom), diabetes s časnou cone-rod dystrofií, nedoslýchavostí, obezitou a kardiomyopatií (Alströmův syndrom) nebo diabetes s nápadnou lipodystrofií a těžkou inzulinovou rezistencí.
7. Diabetes s negativními autoprotilátkami, zachovanou vlastní tvorbou inzulinu a netypickým rodinným nebo klinickým obrazem.

Věk je vodítko, ne absolutní hranice. Nepřítomnost typického rodinného vzoru monogenní diabetes zcela nevylučuje, protože některé genetické varianty vznikají nově, aniž by je někdo zdědil [6]. Mnohé diagnostické principy monogenního diabetu jsou společné pro děti i dospělé, ale práh na testování, výběr vyšetření a léčebné důsledky se musí posuzovat podle věku, fenotypu a lokálně dostupné odborné péče.

4. Od glykemie k příčině: co ukážou běžné testy a co genetika

Diagnostika diabetu má několik vrstev. Každá odpovídá na jinou otázku a žádná sama o sobě nedává úplný obraz.

Glykemie, HbA1c a podle situace orální glukózový toleranční test odpovídají na otázku, zda je hladina glukózy zvýšená. HbA1c, glykovaný hemoglobin, ukazuje průměrnou glykemii přibližně za poslední dva až tři měsíce. Při některých stavech, které mění životnost červených krvinek nebo vlastnosti hemoglobinu, například při krvácení, transfuzi, některých anémiích, hemoglobinopatiích či v těhotenství, však může být méně spolehlivým odrazem skutečné glykemie [4].

Ostrůvkové autoprotilátky, například proti GAD, IA-2 a ZnT8 a u osob dosud neléčených inzulinem také proti inzulinu (IAA), pomáhají posoudit, zda diabetes pravděpodobně souvisí s autoimunitním procesem [4].

C-peptid je nepřímý ukazatel vlastní tvorby inzulinu. Vzniká v pankreatu spolu s vlastním inzulinem a jeho hladina lékaři pomáhá odhadnout, kolik inzulinu ještě vytvářejí takzvané beta-buňky. Význam výsledku závisí na aktuální glykemii, typu odběru, funkci ledvin, léčbě a trvání diabetu [7]. Zachovaný C-peptid sám o sobě MODY nedokazuje; velmi nízkou hodnotu je nutné posuzovat při současné dostatečné glykemii a s ohledem na dobu od diagnózy, zatímco renální insuficience může hodnotu zvyšovat.

Genetické vyšetření u správně vybraných případů hledá konkrétní dědičnou nebo syndromovou příčinu.

Proč se nedá spolehnout jen na jedno číslo. Při nejasném typu diabetu se žádný výsledek neinterpretuje izolovaně: rozhodující je kombinace klinického obrazu, laboratorních výsledků a podle potřeby genetického nálezu. U klasických forem MODY (například HNF1A, HNF4A a GCK) bývá vlastní sekrece inzulinu v době diagnostického zvažování často zachovaná, tedy C-peptid je obvykle měřitelný; výsledek však třeba hodnotit podle trvání diabetu a klinického kontextu. U neonatálního diabetu může být vlastní tvorba inzulinu výrazně omezená, její rozsah se však liší podle konkrétní příčiny. Hlavním důvodem ke genetickému vyšetření není samotný nález nízkého C-peptidu, ale věk při diagnóze: diabetes vzniklý v prvních šesti měsících života má přibližně v 80 až 85 % monogenní příčinu, a genetické vyšetření je proto doporučeno bez ohledu na současný věk pacienta [4,6].

Překrývání klinických obrazů je realita, ne selhání diagnostiky. Část pacientů je proto reklasifikována až s odstupem let. V systematickém skríningu britské pediatrické diabetologické populace se monogenní diabetes potvrdil u 20 z 808 vyšetřených dětí a mladých dospělých, tedy u 2,5 % (95% CI 1,6 až 3,9 %), což odpovídá přibližně jednomu ze čtyřiceti [8]. Jde o výsledek konkrétního skríningového programu v jedné pediatrické kohortě, ne o prevalenci monogenního diabetu mezi všemi lidmi s diabetem ani o odhad pro Česko či Slovensko. Číslo ilustruje, že systematické hledání může odhalit případy, které by jinak zůstaly nerozpoznané.

Jak nastavit skríning u člověka s diabetem v rodině. Konkrétní intervaly a rozsah vyšetření určuje ošetřující lékař podle individuální situace: věku, hmotnosti, rodinné anamnézy a předchozích výsledků. Bezpečná zásada pro běžného čtenáře zní: nastavte si to s lékařem, ne s vyhledávačem.

Až po této klinické triáži přichází otázka, zda genetické vyšetření může odpovědět na konkrétní nezodpovězenou otázku, a pokud ano, jaký rozsah testu je přiměřený.

5. Kdy má smysl genetické vyšetření, a proč není vždy stejný test

Není věcně správné tvrdit, že sekvenování celého genomu je automaticky lepší než každý panel. Správný test je ten, který dokáže spolehlivě odpovědět na konkrétní klinickou otázku, a interpretovat jej umí klinický genetik v kontextu pacienta a rodiny.

Tabulka 2. Spektrum genetických nástrojů při podezření na monogenní diabetes

Výběr nástroje vychází z klinické otázky a z aktuálních doporučení pro monogenní diabetes [6].

Nástroj	Kdy má smysl	Silná stránka	Limit
Cílený test jednoho genu	Jasně definovaná klinická otázka (například potvrzení konkrétní varianty u příbuzného známého nositele)	Rychlost, hloubka pokrytí, cena	Neodpovídá na širší otázku
Panel genů pro monogenní diabetes (test vybraného souboru genů spojených s onemocněním)	Podezření na MODY nebo neonatální diabetes s klasickými klinickými signály	Vyvážená hloubka a šířka; dnes standard v mnoha centrech	Nezachytí geny mimo panel; kvalita detekce strukturálních změn nebo mitochondriálních variant závisí na konkrétním laboratorním protokolu
WGS (whole genome sequencing, sekvenování celého genomu, tedy analýza téměř celé genetické informace člověka)	Širší, atypický nebo syndromový obraz; po negativním nebo neúplném předchozím vyšetření, pokud zůstává silné klinické podezření a širší analýza může odpovědět na konkrétní otevřenou otázku	Šířka analýzy, možnost budoucí reinterpretace při kvalitních uložených datech a klinicky řízeném procesu	Analytický rozsah pro konkrétní typy variant je vlastnost konkrétního validovaného laboratorního postupu, ne univerzální vlastnost samotné metody
Rodinné (kaskádové) vyšetření	Po potvrzení klinicky významné varianty v rodině	Cílená a cenově dostupná triáž příbuzných	Vyžaduje předchozí identifikaci varianty u indexového pacienta

Kde má genetické vyšetření nejvyšší klinickou akčnost

Neonatální diabetes. Pokud byl diabetes diagnostikován v prvních šesti měsících života, mezinárodní doporučení hovoří ve prospěch genetického vyšetření, a to bez ohledu na to, kolik má člověk dnes let [4,6]. U vybraných patogenních variant KCNJ11 může genetická diagnóza vést ke zvážení řízeného přechodu z inzulinu na sulfonylureu v tabletách. Ne každá varianta ani každý pacient je pro takový postup vhodný a změnu musí vést specializovaný tým. V observační mezinárodní kohortě pacientů se specifickou KCNJ11-neonatální diagnózou zůstalo 75 z 81 pacientů (93 procent) na monoterapii sulfonylureou při mediánu sledování 10,2 roku [9]. Jde o observační data, ne o randomizované porovnání léčebných strategií, a výsledek nelze přenášet na všechny formy neonatálního diabetu.

HNF1A a HNF4A MODY. HNF1A- a HNF4A-diabetes bývají výrazně citlivé k sulfonylureám, které jsou podle současných doporučení preferovanou léčebnou možností; zahajují se nízkou dávkou a titrují s ohledem na riziko hypoglykemie [6,10]. Výběr léčby závisí na individuálním klinickém obrazu, glykemické kontrole, riziku hypoglykemie, předchozí léčbě a bezpečnosti přechodu. Ilustrativní kazuistika z roku 2024 z Kamerunu popisuje mladou ženu původně léčenou několik let jako diabetes 1. typu, u které se po negativních autoprotilátkách, zachovaném C-peptidu a genetickém vyšetření potvrdil HNF1A MODY. Po postupném přechodu z inzulinu na tabletovou léčbu se krátkodobě zlepšila glykemická kontrola. Při titraci se objevily tři nezávažné hypoglykemie po snížení inzulinu a následně jedna závažná hypoglykemická epizoda při souběhu inzulinu a glimepiridu; po vysazení inzulinu nebyly na samotném glimepiridu další hypoglykemie hlášeny [11]. Kazuistika ilustruje diagnostický a rozhodovací proces u konkrétního pacienta; neurčuje pravděpodobnost úspěchu změny léčby u jiných lidí.

GCK MODY. U většiny osob s geneticky a klinicky potvrzeným izolovaným GCK-MODY farmakologická léčba mimo těhotenství glykemické hodnoty podstatně nemění a nemusí být indikovaná; individuální výjimky posuzuje diabetolog [12]. U izolovaného GCK-MODY je riziko klinicky významných mikrovaskulárních komplikací velmi nízké; v nejcitovanější dlouhodobé kohortě činila jejich prevalence 1 procento a nelišila se významně od kontrol [13]. Genetická diagnóza GCK-MODY však nevylučuje současný nebo později vzniklý diabetes jiné etiologie; při progresi hyperglykemie mimo typický stabilní fenotyp je nutné diagnózu znovu klinicky posoudit. Nikdo nemá vysazovat inzulin ani tablety na základě rodinné anamnézy, mírně zvýšené glykemie nebo neinterpretovaného genetického nálezu. Při GCK-MODY v těhotenství jde o specializované rozhodování: genotyp plodu se často jen odhaduje z rodičovských nálezů a růstu plodu; potřebu a způsob případného prenatálního vyšetření individuálně posuzuje multidisciplinární tým [12].

Syndromové formy. Wolfram, Alström, lipodystrofie, HNF1B s poruchou ledvin, MIDD s poruchou sluchu jsou příklady, kdy genetická diagnóza mění nejen chápání onemocnění, ale i plán dlouhodobého sledování a rodinného poradenství [6].

Co znamená negativní výsledek

Negativní genetický výsledek nevylučuje všechny dědičné vlivy ani budoucí riziko diabetu. Může znamenat, že se nepotvrdila konkrétní analyzovaná příčina, že současné poznání ještě není úplné, nebo že příčina není monogenní. Právě u sekvenování celého genomu je běžné, že negativní nález není „úplná biologická odpověď", ale odpověď v rámci dnešního stavu poznání.

Kde je genetika slibná, ale ještě ne rutinní

PRS (polygenic risk score, polygenní rizikové skóre) je populační statistický nástroj založený na velkém počtu běžných genetických variant, ne individuální diagnóza ani garance budoucího onemocnění. U diabetu 1. typu mohou genetická riziková skóre v některých výzkumných nebo populačních screeningových programech pomoci s předvýběrem a v kombinovaných modelech s věkem, rodinnou anamnézou a autoprotilátkami zpřesnit odhad rizika [14]. Samostatný PRS však není rutinním diagnostickým testem a v klinické praxi diabetu se zatím rutinně nepoužívá.

U diabetu 2. typu může PRS v některých modelech mírně zpřesnit odhad rizika, ale zatím není standardním nástrojem, který by u většiny asymptomatických lidí měnil klinické rozhodnutí nad rámec věku, tělesné hmotnosti, metabolických parametrů a rodinné anamnézy [15]. I přesnější rozlišení genetického rizika nemusí samo o sobě znamenat klinický přínos: k rutinnímu použití by bylo třeba prokázat, že PRS vede k jinému a zároveň užitečnějšímu postupu než hodnocení běžných rizikových faktorů. Výkonnost PRS může být nižší u populací, které byly v původních genetických studiích nedostatečně zastoupené; míra přenositelnosti závisí na konstrukci skóre a referenční populaci [15]. PRS jsou zatím nejčastěji předmětem výzkumu a v některých zemích i komerčních DTC (direct-to-consumer, přímo-spotřebitelských testů objednaných bez klinické indikace) nabídek. Výsledek komerčního testu má klinický význam pouze v odborně vedené konzultaci, zpravidla s diabetologem a podle povahy nálezu i s klinickým genetikem.

Co genetické vyšetření neudělá

Genetický výsledek není léčba. U běžného diabetu 2. typu nenahrazuje prevenci, pohyb, kontrolu hmotnosti ani standardní klinický skríning. VUS (variant of uncertain significance, tedy varianta s nejistým klinickým významem: genetická změna, u které ještě nevíme, zda souvisí s onemocněním) se nemá používat jako samostatný podklad k prediktivnímu testování příbuzných ani ke změně léčby; může však být předmětem pozdější reinterpretace, pokud přibudou nová data. Extrapolace z úzkých klinických kohort na běžnou populaci je metodická chyba.

6. Mýty, co dělat, co genetika neví

Tabulka 3. Šest nejčastějších mýtů o genetice diabetu

Mýtus	Realita	Co z toho vyplývá
„Diabetes 2. typu je jen o cukru."	Diabetes 2. typu je polygenní onemocnění s výrazným vlivem prostředí; genetická predispozice interaguje se životním stylem, hmotností a metabolickými faktory.	Rodinná anamnéza je důvod k aktivní prevenci, ne k fatalismu.
„Když mám diabetes 2. typu v rodině, dostanu ho i já."	Rodinná anamnéza zvyšuje riziko, ale není rozsudek. Polygenní rizikové skóre zatím nemění klinické rozhodnutí nad rámec běžných rizikových faktorů u většiny asymptomatických lidí.	Preventivní návštěva a metabolický skríning s lékařem, ne komerční test bez klinické indikace.
„Diabetes 1. typu vzniká náhodou nebo kvůli životnímu stylu."	Diabetes 1. typu je autoimunitní onemocnění, u kterého riziko ovlivňuje kombinace mnoha genetických faktorů a faktorů prostředí; není důsledkem osobního selhání ani běžného životního stylu jednotlivce. U vybraných příbuzných může mít klinický význam skríning ostrůvkových autoprotilátek spolu s odborným následným sledováním.	O potřebě skríningu rozhoduje lékař, ne DNA test na požádání.
„Když nemám cukrovku do 40, mám ji za sebou."	Věk 40 let není hranice, po které riziko diabetu zmizí. Diabetes 2. typu i pomalu progredující autoimunitní diabetes se mohou objevit v dospělosti; monogenní diabetes může být roky nerozpoznaný.	Prevence a pozornost k symptomům mají význam v každém věku.
„Když nemám v rodině cukrovku, monogenní diabetes u mě nemůže být."	Monogenní diabetes může vzniknout i nově, bez rodinné anamnézy. Kritéria výběru pacientů k testování zohledňují víc znaků než jen rodinnou anamnézu.	Klinické podezření se neopírá jen o rodinnou anamnézu.
„WGS mi řekne, jestli dostanu cukrovku."	U běžného diabetu 2. typu genetický výsledek zpravidla není osobní předpovědí. Největší klinický přínos má genetika u vybraných atypických, monogenních nebo syndromových forem. Negativní výsledek není zárukou nulového rizika.	Genetika mění klasifikaci a někdy léčbu; nenahrazuje prevenci ani klinický skríning.

Praktická doporučení podle scénáře

Pokud máte v rodině běžný obraz diabetu 2. typu, domluvte si preventivní návštěvu a metabolický skríning s lékařem a pracujte s ovlivnitelnými faktory (hmotnost, pohyb, spánek, výživa).

Pokud máte v rodině diabetes 1. typu, poraďte se s lékařem, zda má ve vaší situaci smysl skríning ostrůvkových autoprotilátek, a pozor na časné symptomy.

Pokud vy nebo příbuzný splňujete některou z červených vlajek pro monogenní nebo syndromový diabetes, obraťte se na genetickou konzultaci nebo diabetologické pracoviště se zkušeností s monogenním diabetem.

Pokud vám nabízejí komerční test bez klinické indikace, zeptejte se, na jakou konkrétní klinickou otázku test odpovídá a kdo vám bude výsledek interpretovat.

Závěr

Cukrovka není jedna choroba a rodinná anamnéza „diabetes" není jedna informace. Odpověď na otázku „mám to v rodině, co z toho vyplývá?" závisí na tom, jaký typ diabetu se v rodině skutečně vyskytuje.

U běžného obrazu diabetu 2. typu genetický test zpravidla nezmění váš postup: smyslem je preventivní návštěva, metabolický skríning nastavený s lékařem a práce s ovlivnitelnými faktory. U diabetu 1. typu má u vybraných příbuzných klinický základ skríning ostrůvkových autoprotilátek, ne DNA test. Při podezření na monogenní, neonatální, mitochondriální nebo syndromové formy může genetické vyšetření významně zpřesnit příčinu diabetu. U některých diagnóz může ovlivnit výběr léčby, plán sledování komplikací nebo cílené vyšetření příbuzných.

Genomika za poslední roky rozšířila spektrum nástrojů: cílený test, panel, sekvenování celého genomu. Neposunula se jedna věc. Správný test je ten, který dokáže spolehlivě odpovědět na konkrétní klinickou otázku, a interpretovat jej umí klinický genetik v kontextu pacienta a rodiny.

Informace o poskytovateli: jak probíhá vyšetření v Sophgena

Tato sekce je informace o konkrétním poskytovateli. Není součástí nezávislého odborného obsahu výše a nenahrazuje klinické doporučení.

Genetické vyšetření není univerzální skríningový produkt. O indikaci, rozsahu analýzy a interpretaci výsledku rozhoduje klinický proces, do kterého vstupuje diabetolog a klinický genetik. Před vyšetřením má pacient vědět, na jakou otázku test odpovídá, jaké jsou jeho limity a jak se bude postupovat při nejednoznačném nebo vedlejším nálezu.

Klinický genetik posuzuje, zda je genetické vyšetření přiměřené, vybírá analyticky vhodnou metodu, odlišuje klinicky významnou variantu od nálezu s nejistým klinickým významem a řeší důsledky výsledku pro příbuzné či pro takzvané sekundární nálezy. Sophgena při vybraných indikacích používá sekvenování celého genomu jako hlavní analytický přístup. Podle klinické otázky, typu nálezu a analytických limitů může být potřebné cílené doplňující vyšetření, technické potvrzení nálezu nebo vyšetření příbuzných.

Politika reportování sekundárních nálezů při klinickém exomovém nebo genomovém sekvenování vychází z aktuálního seznamu ACMG SF v3.3 z roku 2025 [19] a z lokálního právního a laboratorního rámce. Součástí předtestového informovaného souhlasu má být rozsah reportování a možnost sekundární nálezy odmítnout podle použitého postupu, s respektem k lokálnímu klinickému a právnímu rámci.

Sekvenování probíhá v laboratoři CeGaT v německém Tübingenu, která je akreditovaná podle mezinárodní normy ISO 15189 pro medicínské laboratoře. Akreditace laboratoře se vztahuje na vymezený rozsah laboratorních činností. Sama o sobě neznamená, že je široké genetické vyšetření klinicky vhodné v každé situaci, ani že každý identifikovaný genetický nález bude mít jasný význam pro léčbu.

Součástí analýzy může být i hodnocení mitochondriálních variant relevantních například pro mitochondriální diabetes s poruchou sluchu. Konkrétní limit detekce varianty v malé části mitochondriální DNA závisí na validovaném laboratorním postupu, typu vzorku, pokrytí mitochondriální DNA a pravidlech klinické interpretace. Podmínky analýzy, reportování a případného potvrzení mitochondriálních variant, strukturálních změn, mozaicismu nebo nízkých podílů heteroplazmie jsou předmětem metodické dokumentace Sophgena.

Tento text nenahrazuje klinickou konzultaci; konkrétní situaci hodnotí klinický lékař a klinický genetik.

Literatura

1. Kavvoura FK, Raimondo A, Thanabalasingham G, et al. Reclassification of Diabetes Etiology in a Family With Multiple Diabetes Phenotypes. J Clin Endocrinol Metab. 2014;99(6):E1067 až E1071. DOI: 10.1210/jc.2013-3641.
2. Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Publikujeme data o cukrovce v české populaci. Národní zdravotnický informační portál; aktualizováno 15. ledna 2024. Dostupné na: nzip.cz.
3. Národné centrum zdravotníckych informácií SR. Diabetes mellitus v SR 2024: ročný tematický report. Bratislava: NCZI; 2025. Dostupné na: nczisk.sk.
4. American Diabetes Association Professional Practice Committee. 2. Diagnosis and Classification of Diabetes: Standards of Care in Diabetes 2025. Diabetes Care. 2025;48(Suppl 1):S27 až S49. DOI: 10.2337/dc25-S002.
5. Insel RA, Dunne JL, Atkinson MA, et al. Staging presymptomatic type 1 diabetes: a scientific statement of JDRF, the Endocrine Society, and the American Diabetes Association. Diabetes Care. 2015;38(10):1964 až 1974. DOI: 10.2337/dc15-1419.
6. Greeley SAW, Polak M, Njølstad PR, et al. ISPAD Clinical Practice Consensus Guidelines 2022: The diagnosis and management of monogenic diabetes in children and adolescents. Pediatric Diabetes. 2022;23(8):1188 až 1211. DOI: 10.1111/pedi.13426.
7. Jones AG, Hattersley AT. The clinical utility of C-peptide measurement in the care of patients with diabetes. Diabetic Medicine. 2013;30(7):803 až 817. DOI: 10.1111/dme.12159.
8. Shepherd M, Shields B, Hammersley S, et al. Systematic Population Screening, Using Biomarkers and Genetic Testing, Identifies 2.5% of the U.K. Pediatric Diabetes Population With Monogenic Diabetes. Diabetes Care. 2016;39(11):1879 až 1888. DOI: 10.2337/dc16-0645.
9. Bowman P, Sulen Å, Barbetti F, et al. Effectiveness and safety of long-term treatment with sulfonylureas in patients with neonatal diabetes due to KCNJ11 mutations: an international cohort study. Lancet Diabetes Endocrinol. 2018;6(8):637 až 646. DOI: 10.1016/S2213-8587(18)30106-2.
10. Pearson ER, Starkey BJ, Powell RJ, et al. Genetic cause of hyperglycaemia and response to treatment in diabetes. Lancet. 2003;362(9392):1275 až 1281. DOI: 10.1016/S0140-6736(03)14571-0.
11. Katte JC, Dehayem MY, Colclough K, Sobngwi E. Treatment switch from multiple daily insulin injections to sulphonylureas in an African young adult diagnosed with HNF1A MODY: a case report. Journal of Medical Case Reports. 2024;18:506. DOI: 10.1186/s13256-024-04850-3.
12. Chakera AJ, Steele AM, Gloyn AL, et al. Recognition and Management of Individuals With Hyperglycemia Because of a Heterozygous Glucokinase Mutation. Diabetes Care. 2015;38(7):1383 až 1392. DOI: 10.2337/dc14-2769.
13. Steele AM, Shields BM, Wensley KJ, Colclough K, Ellard S, Hattersley AT. Prevalence of vascular complications among patients with glucokinase mutations and prolonged, mild hyperglycemia. JAMA. 2014;311(3):279 až 286. DOI: 10.1001/jama.2013.283980.
14. Ferrat LA, Vehik K, Sharp SA, et al. A combined risk score enhances prediction of type 1 diabetes among susceptible children. Nature Medicine. 2020;26(8):1247 až 1255. DOI: 10.1038/s41591-020-0930-4.
15. Prasad RB, Hakaste L, Tuomi T. Clinical use of polygenic scores in type 2 diabetes: challenges and possibilities. Diabetologia. 2025;68:1361 až 1374. DOI: 10.1007/s00125-025-06419-1.
16. Wolthuis DFGJ, Nijenhuis M, Soree B, de Boer-Veger NJ, Buunk AM, Guchelaar HJ, Risselada A, Rongen GAPJM, van Schaik RHN, Swen JJ, Touw DJ, van Westrhenen R, Deneer VHM, Houwink EJF. Dutch Pharmacogenetics Working Group (DPWG) guideline for the gene-drug interaction between SLCO1B1 and statins and CYP2C9 and sulfonylureas. European Journal of Human Genetics. 2025;33(4):413 až 420. DOI: 10.1038/s41431-024-01769-7.