Dědičné příčiny náhlé srdeční smrti mladých a co o nich ví celogenomové sekvenování 

Abstrakt. Náhlá srdeční smrt mladého, zdravého člověka působí jako čirá smůla. Nemusí jí být. Část těchto úmrtí má dědičný podklad onemocnění srdečního svalu nebo iontových kanálů —, který lze geneticky identifikovat. Příčiny jsou však heterogenní a dědičná onemocnění jsou jen jednou, byť klinicky důležitou skupinou. Část případů přitom zůstane i po důkladné pitvě bez jasného strukturálního vysvětlení. Molekulární pitva a v pečlivě vybraných případech i celogenomové sekvenování zde mohou objasnit část úmrtí a nasměrovat vyšetření žijící rodiny. Genetika nenahrazuje klinické vyšetření doplňuje ho. Článek ukazuje, kde má smysl při prohlídce sportovců, kde po úmrtí, a jaké jsou reálné možnosti i limity sekvenování. 

Když zdravé srdce selže bez varování 

Zkolabuje uprostřed zápasu. Bez nárazu, bez varování. Vteřinu předtím běžel. 

První věta, která zazní, je téměř vždy stejná: „vždyť byl úplně zdravý.“ A právě ta věta bývá jádrem omylu. 

Náhlá srdeční smrt může být prvním projevem dědičného srdečního onemocnění. U části postižených před událostí chybí varovné příznaky i známá rodinná anamnéza [1]. To neznamená, že příčina neexistovala. Znamená to, že byla tichá a běžné vyšetření ji nemuselo zachytit. 

Náhlá srdeční smrt u lidí do 35 let je vzácná její incidence se ve studiích sportovců pohybuje řádově od méně než 1 do několika případů na 100 000 osob ročně [14]. Její příčiny jsou heterogenní: patří sem dědičné kardiomyopatie a primární arytmické syndromy [2,3], ale i nedědičné příčiny jako myokarditida, vrozené anomálie koronárních tepen či commotio cordis [14]. Dědičná onemocnění jsou tedy klinicky důležitou, nikoli však jedinou skupinou příčin. U části z nich však umí genetické vyšetření identifikovat klinicky relevantní variantu. 

Co může být příčinou: dva světy jednoho srdce 

Dědičné příčiny se dělí do dvou velkých skupin. 

První jsou kardiomyopatie onemocnění, u nichž je srdeční sval strukturálně změněn. Nejznámější je hypertrofická kardiomyopatie (HCM), u níž sval abnormálně ztloustne; nejčastěji ji způsobují varianty v genech MYBPC3 a MYH7, které kódují stavební bílkoviny srdečního svalu [2]. Patří sem i arytmogenní kardiomyopatie (ARVC/ACM) s variantami v PKP2, DSP či FLNC. 

Druhé jsou kanalopatie dědičné poruchy bílkovin, které řídí tok elektricky nabitých částic v srdečních buňkách. Problém je tedy v elektrickém řízení srdce, nikoli v jeho tvaru, a spouští arytmii poruchu rytmu, při níž se srdce stahuje příliš rychle nebo nekoordinovaně. U těchto syndromů bývá makroskopická i zobrazovací struktura srdce bez zjevné abnormality. Patří sem syndrom dlouhého QT (LQTS; KCNQ1, KCNH2, SCN5A), katecholaminergní polymorfní komorová tachykardie (CPVT; RYR2) a Brugadův syndrom [3]. Jsou zákeřné právě proto, že po smrti nezanechají na srdci žádnou viditelnou stopu. 

Skupina	Co je poškozeno	Klíčové geny	Viditelná strukturální stopa?
Kardiomyopatie (HCM, ARVC/ACM)	struktura srdečního svalu	MYBPC3, MYH7, PKP2, DSP, FLNC	často ano změny lze zachytit echem či pitvou, ale časné a skryté formy mohou uniknout
Kanalopatie (LQTS, CPVT, Brugada)	iontové kanály, elektrické řízení	KCNQ1, KCNH2, SCN5A, RYR2	zpravidla ne struktura bývá bez zjevné abnormality, echo je často nezachytí

 

Toto rozdělení není akademická drobnost. Určuje, kde má genetika největší cenu a proč samotná prohlídka nikdy nebude stačit. 

Co zjistí klinika a co jí unikne 

Ve specializovaném kardiologickém vyšetření sportovce se používá anamnéza, fyzikální vyšetření, EKG a podle indikace echokardiografie či další testy; rozsah screeningových programů se liší podle země, věku a sportu. Takové vyšetření může zachytit strukturální onemocnění a část elektrických poruch. Má však dva slepé úhly. 

Prvním jsou kanalopatie. Nemění strukturu srdce, takže na echu jsou neviditelné a normální echo je nevylučuje. Prohlídka přitom odhalí část relevantních stavů; její citlivost je však omezená zejména u některých kanalopatií a časných fenotypů. 

Druhým je šedá zóna situace, kdy podobný obraz může znamenat tréninkovou adaptaci i začínající onemocnění. Silná stěna srdce může být zdravou adaptací na trénink („srdce sportovce“), nebo časnou, prekurzorovou fází hypertrofické kardiomyopatie. Na obraze vypadají téměř stejně. Rozlišení mezi nimi přitom může podstatně ovlivnit doporučení ke sportovní zátěži a potřebu dalšího sledování. 

Kdy má genetika smysl u žijícího sportovce 

Genetika zde nevystupuje jako náhrada prohlídky, ale jako její další vrstva. A ne jako plošné síto. Nasazuje se cíleně: když EKG nebo echo něco zachytí a je třeba to dovysvětlit, když je v rodině náhlé úmrtí či kardiomyopatie, nebo když je třeba odlišit srdce sportovce od skutečné choroby [4]. Odborný konsenzus je jednoznačný genetické testování sportovců není populační screening, ale nástroj druhého kroku, po klinickém podnětu a vždy s genetickým poradenstvím [1,12]. 

Následující případ ilustruje schopnost sekvenování zachytit variantu není důkazem pro plošné genomové testování zdravých sportovců. 

Konkrétní případ. Slovinská studie z roku 2026 vyšetřila 41 mladých, bezpříznakových sportovců. U 15letého triatlonisty s úplně normálním vstupním vyšetřením odhalilo sekvenování posunovou (frameshift) variantu v genu TTN, spojovanou s rizikem dilatační kardiomyopatie [5]. Klinické vyšetření tehdy neukázalo fenotyp onemocnění; sekvenování však identifikovalo variantu, která mohla odůvodnit dlouhodobější odborné sledování a rodinné posouzení. 

Interpretace takového nálezu musí být opatrná. Truncující (zkracující) varianty v genu TTN mají různý význam podle polohy, exprese v srdci a fenotypu, a jedna varianta u asymptomatického člověka není diagnózou. Protože šlo o malou a specifickou kohortu, výsledek nelze použít k odhadu přínosu sekvenování v běžné populaci sportovců ani k odvození individuálního rizika z jedné varianty [5]. Naopak, patogenní varianta ve shodném klinickém a rodinném kontextu může umožnit cílené kaskádové vyšetření příbuzných. 

Tatáž studie má i druhou, poučnou tvář: část nálezů má nejistý klinický význam a měla ji téměř pětina sportovců [5]. Při nevýběrovém testování zdravých osob navíc nízká předtestová pravděpodobnost podíl takových nejistých nálezů ještě zvyšuje a omezuje klinickou využitelnost výsledků. Jejich závažnost musí posoudit klinický genetik v kontextu fenotypu a rodinné anamnézy; samotný genetický nález není podkladem pro prediktivní testování příbuzných ani pro zásadní klinická rozhodnutí [12]. 

Poznámka o poskytovateli (Sophgena). Klasifikaci a interpretaci variant podle kritérií ACMG/AMP [13] zajišťuje klinický genetik, který nálezy hodnotí v klinickém a rodinném kontextu a zapojuje genetické poradenství. Samotné sekvenování probíhá v laboratoři, která je držitelem příslušné akreditace. Jde o popis konkrétní služby, nikoli o obecný standard péče ani nezávislé odborné doporučení. 

Po úmrtí: vzorek, pitva a molekulární pitva 

Pokud k úmrtí dojde, příběh nekončí. Závisí však na jedné prozaické věci: zda se zachová kvalitní vzorek DNA. 

I po důkladné pitvě a toxikologii může část náhlých úmrtí mladých zůstat bez jasného strukturálního vysvětlení [6,3]. Pokud komplexní postmortální vyšetření neurčí příčinu a okolnosti naznačují arytmický mechanismus, případ lze klasifikovat jako syndrom náhlé arytmické smrti (SADS). Bez molekulárního a rodinného došetření zůstávala významná část těchto případů bez určené příčiny. 

Molekulární pitva genetické vyšetření DNA ze vzorku zesnulého může v části pečlivě vybraných případů snížit diagnostickou nejistotu a podpořit vyšetření rodiny [10]. Může identifikovat genetický nález relevantní pro další rodinné vyšetření přibližně ve čtvrtině vybraných případů, avšak podíl nálezů, které přesvědčivě vysvětlují konkrétní úmrtí, je nižší [6]. Uváděný diagnostický výtěžek se mezi studiemi výrazně liší podle definice případu, úplnosti pitvy a toxikologie, kvality DNA, použitého genového seznamu i kritérií klasifikace variant; klinicky relevantní varianta proto nemusí sama o sobě prokazovat příčinu smrti. Britský registr náhle zesnulých sportovců našel klinicky akční variantu u 17 %; dominovaly geny kardiomyopatií (FLNC, TMEM43) [7], ačkoli i takový registr může být ovlivněn výběrem případů odeslaných k vyšetření. 

Molekulární pitva tak může objasnit část dříve nevysvětlených úmrtí a nasměrovat vyšetření rodiny. Nález varianty však není automaticky potvrzenou příčinou smrti vyžaduje odbornou interpretaci v klinickém a rodinném kontextu. Nenahrazuje přitom kvalitní pitvu, toxikologii a histopatologii; navazuje na ně. 

Co výsledek znamená pro rodinu 

Nejsilnější důvod pro genetiku u náhlé srdeční smrti nesedí v márnici. Sedí v obýváku pozůstalé rodiny. 

Prvním krokem po náhlé nevysvětlené smrti mladého člověka není test, ale doporučení rodiny do specializované kardiologicko-genetické ambulance [11,12]. Tam se nejprve klinicky vyšetří příbuzní a podle fenotypu, nálezů z pitvy a dostupné DNA zesnulého se zváží cílené genetické testování. Pokud DNA zesnulého není dostupná nebo použitelná, těžiště se přesouvá na klinické vyšetření příbuzných prvního stupně, které může odhalit dědičné onemocnění i bez genetického výsledku zesnulého. 

Pokud se u zesnulého nebo příbuzného najde příčinná varianta, lze cíleně otestovat zbytek rodiny kaskádový screening. V publikovaných kohortách se při rodinném vyšetření po náhlé smrti podaří zjistit klinicky relevantní nález přibližně u pětiny až třetiny vyšetřených příbuzných; výsledek závisí na výběru rodin a definici nálezu [6]. A u zachycených příbuzných lze na rozdíl od zesnulého jednat sledováním, léky, defibrilátorem či individualizovanou úpravou zátěže podle diagnózy a společného rozhodnutí s odborným týmem. 

Genetika však není vševidoucí. Negativní nebo nejednoznačný výsledek dědičné onemocnění nevylučuje. A ne každý nález má stejnou váhu: uplatňuje se neúplná penetrance ne každý nositel rizikové varianty onemocní —, a proto se i klinicky významný nález vždy čte nad klinickým obrazem, nikoli místo něj [12]. 

Role celogenomového sekvenování (WGS) 

Genetické testování srdce se dlouho dělalo přes cílené panely vyšetřila se hrstka známých genů. Jenže část příčinných variant leží v intronech, v regulačních úsecích nebo má podobu větších strukturálních variant (SV) a ztrát či zisků úseků DNA (CNV) tedy větších změn, u nichž může část genetického textu chybět, být navíc nebo být přeskupena. Cílené panely a exom mohou mít v závislosti na použité metodice omezenou schopnost zachytit některé hluboké intronové, regulační a strukturální varianty; WGS může tuto mezeru v pečlivě vybraných případech zmenšit, nikoli však odstranit. 

Konkrétní případ. Rodina s jasně dědičnou hypertrofickou kardiomyopatií a náhlým úmrtím mezi příbuznými byla standardním testováním označena jako „geneticky negativní“. Nic se nenašlo. Až hlubší analýza odhalila skrytou variantu hluboko v intronu 30 genu MYBPC3 (c.3331−26T>G), kterou běžné algoritmy přehlédly, ale funkční testy potvrdily, že rozbíjí sestřih genu. Varianta se segregovala s onemocněním napříč rodinou [8]. Případ ukazuje, že při silném klinickém podezření může být potřebné rozšířené genomové nebo funkční došetření není to však důkaz, že standardní panel je obecně nedostatečný. 

Přesně tuto mezeru cílí celogenomové sekvenování (WGS). Jeho reálný přínos je však třeba vidět střízlivě. V malé, selektované pediatrické kohortě pacientů s kardiomyopatiemi a kanalopatiemi z nichž mnozí měli předchozí negativní panelové nebo exomové vyšetření přineslo WGS dodatečný diagnostický záchyt 1,94 % díky intronovým sestřihovým variantám [9]. Není to zázračný skok, ale cílený přínos u případů, u nichž klinické podezření přetrvává i po standardním testování. 

K tomu přidává jednu tichou výhodu: data lze znovu analyzovat o roky později, když věda pozná nové geny, bez nového odběru. 

WGS má však i stinnou stránku, kterou netřeba zamlčovat: je nákladnější, generuje více nejednoznačných nálezů, má nerovnoměrné pokrytí některých problematických oblastí genomu a část nálezů vyžaduje potvrzení dalšími, například funkčními metodami. Tento dodatečný záchyt navíc nelze automaticky extrapolovat na nevýběrovou populaci sportovců, dospělé pacienty ani na všechny postmortální případy reálný přínos závisí na předtestové pravděpodobnosti, kvalitě předchozího testování a interpretaci variant [9]. 

Zvláštní váhu má informovaný souhlas a ochrana údajů. Před WGS je třeba s pacientem nebo rodinou probrat rozsah testu, možnost nejistých či sekundárních nálezů (nález nesouvisející s původní otázkou), postup při sdílení informace s biologickými příbuznými a ochranu citlivých genetických údajů v souladu s pravidly ochrany osobních údajů včetně GDPR [12]. 

Co má rodina udělat po náhlé nevysvětlené smrti 

Pokud se vás to týká, bezpečná cesta má pořadí a nezačíná testem: 

1. Doporučení do specializované kardiologicko-genetické ambulance nikoli okamžité sekvenování pro všechny příbuzné.
2. Klinické vyšetření příbuzných (anamnéza, EKG, echo) a zajištění i uchování vhodného vzorku DNA zesnulého.
3. Zvážení molekulární pitvy a cíleného genetického testování podle fenotypu a nálezů z pitvy.
4. Genetické poradenství před testem i po něm včetně vysvětlení nejistoty, penetrance a nálezů s nejasným významem, které posuzuje klinický genetik.

Pozor: při synkopě (mdlobě), palpitacích (bušení srdce), bolesti na hrudi při zátěži nebo další náhlé smrti v rodině netřeba čekat na genetické výsledky je třeba neodkladně vyhledat lékaře. 

Upozornění. Tento text nenahrazuje individuální lékařské vyšetření. Rozhodnutí o sportovní způsobilosti, léčbě, implantaci defibrilátoru či testování příbuzných patří do rukou specializovaného týmu se zkušeností v kardiogenetice. Genetický výsledek se nesmí interpretovat izolovaně ani používat jako samostatný podklad pro omezení sportu, změnu léčby nebo testování příbuzných bez klinického posouzení a genetického poradenství. 

Závěr 

Náhlá srdeční smrt mladého člověka může mít dědičnou příčinu zejména pokud na ni ukazuje pitva nebo rodinná anamnéza. V dobře vybraných případech ji umíme objasnit a využít k ochraně příbuzných. 

Genetika přitom neslibuje univerzální odhalitelnost příčiny. Nenahrazuje klinické vyšetření ani odbornou interpretaci výsledku. Dělá něco jiného: mění otázku „proč zemřel“ na otázku „koho ještě to čeká a co s tím umíme udělat“. 

Pokud je dostupný kvalitní vzorek a výsledek je interpretovatelný v klinickém kontextu, genetické vyšetření zesnulého může nejvíce pomoci těm, kteří ještě žijí. 

Zdroj 

[1] Castelletti S, et al. (2022). Indications and utility of cardiac genetic testing in athletes. European Journal of Preventive Cardiology. DOI: 10.1093/eurjpc/zwac080. 

[2] Lopes LR, Ho CY, Elliott PM (2024). Genetics of hypertrophic cardiomyopathy: established and emerging implications for clinical practice. European Heart Journal 45(30):2727–2734. DOI: 10.1093/eurheartj/ehae421. 

[3] Salzillo C, et al. (2024). Sudden Cardiac Death in the Young: State-of-the-Art Review in Molecular Autopsy. Current Issues in Molecular Biology 46(4):207. DOI: 10.3390/cimb46040207. 

[4] Chugh SS, et al. (2021). Incremental value of genetic testing for diagnosis of heart conditions in athletes. European Journal of Preventive Cardiology 28(10):1078–1080. DOI: 10.1093/eurjpc/zwaa010. 

[5] Krgović D, et al. (2026). The Role of Next-Generation Sequencing in the Management of Asymptomatic, Young Slovenian Athletes for Distinction Between Athlete’s Heart and Cardiomyopathy. Biomedicines 14(7):1505. DOI: 10.3390/biomedicines14071505. 

[6] Martínez-Barrios E, et al. (2023). Molecular autopsy: Twenty years of post-mortem diagnosis in sudden cardiac death. Frontiers in Medicine 10:1118585. DOI: 10.3389/fmed.2023.1118585. 

[7] Finocchiaro G, Radaelli D, Behr ER, et al. (2024). Yield of molecular autopsy in sudden cardiac death in athletes: data from a large registry in the UK. Europace 26(2):euae029. DOI: 10.1093/europace/euae029. 

[8] Torrado M, et al. (2022). Identification of an elusive spliceogenic MYBPC3 variant in an otherwise genotype-negative hypertrophic cardiomyopathy pedigree. Scientific Reports 12:7284. DOI: 10.1038/s41598-022-11159-y. 

[9] Kwok SY, et al. (2024). Whole genome sequencing in paediatric channelopathy and cardiomyopathy. Frontiers in Cardiovascular Medicine 11:1335527. DOI: 10.3389/fcvm.2024.1335527. 

[10] Fadoni J, et al. (2025). Sudden Cardiac Death: The Role of Molecular Autopsy with Next-Generation Sequencing. Diagnostics 15(4):460. DOI: 10.3390/diagnostics15040460. 

[11] Zeppenfeld K, et al. (2022). 2022 ESC Guidelines for the management of patients with ventricular arrhythmias and the prevention of sudden cardiac death. European Heart Journal 43(40):3997–4126. DOI: 10.1093/eurheartj/ehac262. 

[12] Wilde AAM, Semsarian C, et al. (2022). EHRA/HRS/APHRS/LAHRS Expert Consensus Statement on the state of genetic testing for cardiac diseases. Europace 24(8):1307–1367. DOI: 10.1093/europace/euac030. 

[13] Richards S, et al. (2015). Standards and guidelines for the interpretation of sequence variants: a joint consensus recommendation of ACMG and AMP. Genetics in Medicine 17(5):405–424. DOI: 10.1038/gim.2015.30. 

[14] Westaby J, et al. (2025). Epidemiology and aetiology of sudden cardiac death in athletes. British Journal of Cardiology 32:49–52. DOI: 10.5837/bjc.2025.019.